Duševní nepohodu, deprese vládnou.
A s krizí na obzoru, zabitý další den.
Ač věřím na cestu správnou,
turniket peklem, a jízda špatným snem.

Ústa hladoví, na lože trnový
uleháš znaven mezi kapkami deště.
Jsem dávno za vodou,
leč prázdnou nádobou.
„Konečná. Vystupovat“. Ne! Chci ještě.

Tvá bárka bloudí
v chladu kalných vod, když ztichly touhy.
S větrem se bouří hnát.
Map žádných nelze brát.

Vlny se lámou a vítr je hnal
nad vraky dávno padlých snů.
Myšlenky jen, jak břehy, se táhnou.
cestou zrádnou.
Nadějí spásnou nad hradbou skal.
světla strážných majáků.
Noc nebo den, až na dno si sáhnou.
Jen to zvládnout.

Měl bych být v pohodě, však něco mi schází,
chůze jak po vodě, a hlavou do prázdných stěn.
Tak zvykám si v apostázi.
Jsem realistou, nevěřím v žádný sen.

Ve vlastním zajetí, sám sobě obětí,
hned první děj začíná derniérou.
Vtesáno do skalisk,
pláč nahých odalisk.
Ptej se, kdy život se ti stal Chimérou.

Vítr, když sílí,
stokrát sobě lhát, proč se cesty míjí.
Kde padne stín, tam zvíš
i světla zdroj, a cesty zříš.

Vlny se lámou a vítr je hnal
nad vraky dávno padlých snů.
Myšlenky jen, jak břehy, se táhnou.
cestou zrádnou.
Nadějí spásnou nad hradbou skal.
světla strážných majáků.
Noc nebo den, až na dno si sáhnou.
Jen to zvládnout.